s finančním přispěním statutárního města Ostravy

Posts in category Napsali o nás

O divadle, které je Bílé, o reklamě na poezii a krvavém kohoutu

Lydie Romanská – foto: Ivan Augustin

Paní Lydie Romanská o nás napsala:

Před několika dny jsem napsala básničku, kde se zmiňuji o rozlitém podmáslí. Končí veršem – teče a hluk je bílý. Je to synestézie, míchají se zde smysly, hluk tady není ke slyšení, ale k vidění. Ostravský soubor Bílé divadlo to má naopak. Těžko na něm najít bílou barvu, snad jen na košilích herců, zato slyšet je ho dostatečně.
Třeba když se na jevišti rube dřevo. Rubou, protože staříček Bezruč dřevo také navýsost rád rubal. Voda z výše žebříků teče najednou z několika lahví a džbánů do plechové vany, teče, zurčí, stříká, a není to nic jiného než naše erbovní Ostravice, na jejímž pravém břehu je Ostrava už Slezská, zatím co my, zde v divadle Stará Aréna blízko Masarykova náměstí jsme na straně moravské. Ta Ostravice, která připravila o život nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu. Ta Ostravice, blízko níž má svůj srub Petr Bezruč.
Honza Číhal, principál, mladík v letech, se svlékl do půl těla (oni tihle herci se umějí svlékat do mrtě) a v té studené vodě se cáchal. Potom chodil a mluvil a zpíval a voda se mu na prsou třpytila. Koleduje si o zápal plic, říkala jsem si. V prostoru, což je jeviště i hlediště v temném konglomerátu, bylo tak dvanáct nad, měla jsem zimník a velkou šálu, přesto jsem se tetelila. Ale aktéři to řešili konstruktivně. Tácy s vodkou posílali do lavic pernamentně, a nemyslete si, když s těmi lahvemi hráli, že tam měli vodu, ani náhodou. A prosím, nebuďte prudérní, šetřete si játra jinde, ne v Bílém divadle.
Než jsem se toho představení dočkala, dala jsem si v lokále zázvorový čaj (v baru Krásných ztrát na nepřetržitém Škvoreckém předloni v Praze se dal koupit o kapánek lepší, bez příměsi máty, ta podle mne k zázvoru příliš nejde) a pojednala jednu ze svých sbírek veršů s dálkovou studentkou Ostravské univerzity; Klára si zoufale nahrávala náš rozhovor, nedivím se, vymyslet něco o knížce veršů není až tak jednoduché, přestože se jmenuje Goghova postel. Omlouvám se, že ji tady tak bezostyšně připomínám. Zapůsobila na mne reklama. Kdykoli otevřu internet, najdu na něm Sojka z nebe utržená od Aleny… říkám si, reklama na sbírku veršů? Konečně smysluplná. Zdalipak se k tomu rozhoupe i můj nakladatel?
Dvě hodiny (a bylo to skoro málo) jsem si před Bezručem rezervovala na básníka a scenáristu Bílého divadla, autora textů v bělodivadelním kalendáři na osmnáctý rok, Vladimíra Machka. (Víte, že mu vzali básničku do sborníku Nejlepší české básně? Bylo to v roce 2014, na to se nezapomíná; mám s tím také osobní zkušenost. Ale určitě nevíte, že bude v antologii česko-slovenské poezie, která se na příští rok chystá, že žije v Českých Budějovicích, ale patří Bílému divadlu v Ostravě.)
Řekli byste, nenápadný človíček s výraznou mimikou. Dělala mi potíže, v pohybech jeho hlavy se v hluku baru a obsazené místnosti občas ztrácela slova. Škoda, mluvil fundovaně, je to vychovaný scenárista, má nápady, ale nevím, zda se mu podaří vyšlechtit i mne, ač by chtěl. Také se dočkal trochu reklamy: když skončilo představení, na které jsem čekala – vedlejší okolností je, že patřilo k festivalu činoherních divadel Ostravar 2017– četl pan Machek své texty z prosincové stránky kalendáře, který divadlo toho dne prezentovalo. Mezi námi, o čas v tom kalendáři evidentně nejde, nic se z něho o dnech v roce nedozvíme, zato je tam plno krásných fotek z představení a fotek herců v dobré kvalitě v situacích nadmíru výmluvných. A budete-li hledat hambaté fotky z přestavení Lyžaři, jsou tam. A je tam také jako živý zkrvavený kohout, ale ten byl umělý. Dokud hráli s živým, měli na krku obranáře kohoutů, psů, atd. Já bych také bránila. Nejhorší prý bylo, když jim kohout uletěl, ta honička za ním, ochranáři přírody je pronásledovali, ano, pro týrání zvířat. Už ne. Dlužno říci, že hra s kohoutem se dávala i ve Francii a nikdo nemusel nic překládat, tak dobře umí vymýšlet Vladimír Machek a Honza Číhal principál a Jura Sekáč, herec a někdy i scenárista, oni prý to dělají tak trochu dohromady a ještě s ArtRózou, to už je těch domácích zvířat dost…
Nu dobrá. Včera běželo představení Já, já toho věštec od Beskydu lidu a Bezručovy verše mně zněly lahodně. Byly krásné jako ti chlapi na jevišti, oduševnělí v bratrech Jičínských, poetičtí ve Valtru Kotterbovi, andělští v panu Holmanovi… A bylo úplně jedno, kdo osobně ty verše psal. Skoro se divím slávou ověnčenému „našemu“ Jarku Nohavicovi, že se nezabývá něčím důležitějším než je autorství Slezských písní, ale nemohu to říci, neboť on se důležitými věcmi zabývá, a je to vidět.
Že měl markýz Gero jedenáct dcer (což jsem nevěděla) a musel jim střádat na věno, tak se z křesťanského hlediska nelze divit, že byl přísný na chudé… Maryčka na to doplatila. Otázka, jak to bylo s jejím věnem, je na místě. Příště. Hoši na jevišti pro Gera poctivě kopali uhlí. Já kopu, já kopu, já kopu a bušili sekerami do pařezů, až v uších zaléhalo, a když potom sekali roští, lítaly třísky a já jsem si nepatřičně řekla, co kdyby to někomu vyrazilo oko. Zvláště Číhal do toho mlátil s vervou, ale ten mi potom řekl, že pro divadlo by udělal cokoli, třeba i onemocněl zápalem plic, možná by tedy neváhal ani to oko…Těsně před první řadou, skoro u špiček mých bot, sekal pan Kristin, ten sekat umí tak, že tříska neodletí, takže jsem se cítila bezpečná a od té doby, to je už čtvrtý den, na něho trpím.
Během představení herci postupně dopíjeli své lahve vodky, no, měli tam každý tak třetinu, když představení v jedenadvacet začalo, a potom na ty lahve hráli a ladilo to s hudbou pana Helebranda i s písničkou o zalepení marchy (čtyřmi archy), jejíž původ mi nikdo neuměl vysvětlit. A vůbec, hledala jsem ve slovnících, ale to slovo jsem nenašla. Takže se zpěváci těší na zalepení neposedné dívčí marchy radostně a abstaktně. Harmonika a trubka byly k neutahání, Milan Lampart a Vašek Panoš hráli už v předsálí, však to s lidmi škubalo. Nahrnuli se před devátou jako lavina.
Venku zatím bylo Ondřeje, takže sníh a břečka a pod okny divadla se bruslilo. Masarykáč osázen stánky se svařákem a uzeným, na pódiu, který připomínal Stage Radegast z Colours of Ostrava, se hrálo – bude-li to děvče, jesumarijá, bude frajerka jako já…, jakýsi velký ornament nikoli ve slezském, ba ani v moravském duchu, zářil, připomínal spíš obrovitou čelenku děvóček z východu, jak s lokty zdviženými po vzoru kozáčka jedou po pódiu, a nepozná se, že nejsou na kolečkách s motorovým pohonem, ale na vlastních nohou. Reflexí mě napadá Děda Mráz. Není, zaplaťbůh, on už v Ostravě nebydlí. Nadobro ho vystěhovali. Zato Mikuláš vyrazí, jen co se párkrát vyspím.
Scházela jsem s Vladimírem ze schodů Divadla ve Staré Aréně propajcovaných nikotinem, on mě doprovodil, ale to možná jen proto, že se mu chtělo kouřit, a potkali jsme na chodbě dva mladé výtvarníky s nápadně otevřeným očima, možná srdcem, teď nevím, zakecali jsme se a pak se to změnilo ve čtvrteční chvilku poezie, prostě se na těch schodech četly básničky, vlastně jen jedna, ale poezie tam bylo i tak dost. Dostáli jsme poslední větě, která na pódiu dnešní premiéry s finančním přispěním MKČR tak inspirativně zazněla:

Jsou ještě lidé, kteří čtou básně.

Propána, chlapi, a pro to vy to všechno děláte?

DON QUICHOTI Z BESKYD aneb čistě Bílé divadlo

Paní Ema Šlechtová ve Zpravodaji č.3 k našemu představení JÁ, JÁ TOHO VĚŠTEC OD BESKYDU LIDU:

Počáteční zaváhání, zda se nacházím někde v zemích německých na Oktoberfestu, nebo jestli ostravská verze skupiny Plastic People povstala z pilin. Následuje údiv a nakonec intuitivní očekávání čehosi neopakovatelného, a to jsme byli teprve v kavárně Staré arény. Oslava Petra Bezruče, stručná hodina dějepisu, alkoholové opojení, folklór, dřevařina, horničina, ale hlavně upřímný zápal pro věc, to všechno a mnohem víc zahrnuli tvůrci do milé půlhodinky. Nebylo třeba ani zmiňovaných 70 000 horníků, stačilo sedm performerů a dva hudebníci na to, abychom nakonec všichni odcházeli s upřímným úsměvem na tváři. Nic pro slabé nátury, vzduchem lítají třísky a sladká vodka teče proudem. Zralý věk tvůrců se rozhodně nebránil moderně, dokonce nechyběla ani často (zne)užívaná (polo) nahota. Teleportovali jsme se do ovzduší pravé slezské krčmy, kde sám mistr Bezruč, rebel, bard či připitý zpěvák, který se nebojí mluvit, trůní v čele stolu a bouří nás. Když jsme si všichni dobroukali a dopili vodečku, zábava ještě zdaleka nekončila. Křest kalendáře jako pravý „happening“ plynule navázal na shlédnutý kus. Vykašleme se na všechny divadelní šarády a dělejme to od srdce. Hlavně mějme na paměti, že jsou stále lidé, kteří básně čtou!

Tweety z festivalu OST-RA-VAR 2017

Sarah Slavíčková:

45 minut, které nikoho nenechají chladným a rozzáří každého! Zkrátka: neskutečný zápal pro věc a pohlazení na duši!

Ladislav Vrchovský:

Konečně prolnutí divadla se skutečným životem – ztělesněná autenticita. Zatím nejsilnější zásah – přímo do srdce.

Bílé divadlo slaví 35. narozeniny

Láďa Vrchovský napsal do internetového deníku pro kulturu a umění „ostravan.cz“ článek k 35. narozeninám Bílého divadla.

Bílé divadlo slaví 35. narozeniny a jeho zakladatelé bratři Jičínští tvrdí: Do klasických divadel nechodíme

 

 

Spanilá jízda na City Cross Sprint 2017

Děkujeme za poskytnuté fotografie panu Mgr. Josefu Zajícovi.

Kristovy roky s Bílým divadlem

RP 001web

Kristovy roky s Bílým divadlem – Právo 08.01.2015

Jiří P. Kříž

Ostravské Bílé divadlo bylo jednou ze tří scén, které loni Hrází věčnosti připomněly století, jež uplynulo od narození Žideničáka Bohumila Hrabala; s Národním divadlem moravskoslezským (Postřižiny) a s Divadlem v Dlouhé (407 gramů z Bohumila Hrabala).

Janu Číhalovi, Luďkovi a Petru Jičínskému a kolektivu, kteří Hráz věčnosti poprvé uvedli – a je to neuvěřitelné – 28. března 1983, svolení k provozování dal přímo Mistr. „Souhlasím, aby tato skupina a ne jiná sehrála Kluby Poezie tak, jak sami dle své poetiky uváží a sepíší…“ napsal jim. A nad výsledkem žasli i účastníci loňské přehlídky Ost-ra-var.

 Bílé divadlo je svobodné a hledá jen spřízněné duše

Bílí? Na hranici!

Když píšu o nevídaně, neslýchaně vyrovnané síti divadel v Ostravě, evropském to městě kultury, nikdy nezapomenu – vedle čtyřsouborového NDM, dvou studiových scén (Aréna a Divadlo Petra Bezruče), pozoruhodných pimprlistů (Dům loutek) a výchovné scény Janáčkovy konzervatoře – ani na proslulé neprofesionální Bílé divadlo.

Nejenom s performancí Ty, který lyžuješ, podle knížky výtvarníka Martina Velíška sjezdilo Bílé divadlo celou Evropu. Připomenu první Velíškovu polistopadovou kontroverzi: se znojemským klérem, když v galerii vystavil nahatého Ježíše, což místní velebníčci označili za urážku víry a požadovali stažení obrazu z prezentace. Teprve pak bylo na výstavě nabito.

 

Druhý skandál s církví, už ve spojení s Bílým divadlem, se udál na plzeňském mezinárodním festivalu DIVADLO. Lyžaře hrálo sedm pupkatých chlapíků v lyžařské výstroji, jinak úplně nahatých, na veřejném prostranství, avšak u zdi hlavního plzeňského chrámu na Náměstí Republiky. První uvedení viděly asi tři stovky diváků, po pokusu další představení zakázat, k čemuž klérus vyzval i primátora, přišly na třetí reprízu už skoro dvě tisícovky Plzeňáků…

Hrabalovské pábení Bílého divadla se prolínalo celým rokem 2014. Hráz věčnosti, což byla před třiatřiceti lety vlastně úplně první inscenace Bílého divadla, hráli Bílí po celé republice, ale také v Polsku. Vyvrcholením pak bylo vystoupení ve Staré Aréně na Ostravaru.

Na hrázi věčnosti

S Vladimírkem, Haňťou, Egonem Bondy, Cikánečkou a s dalšími hrabalovskými postavami, včetně surrealné, tedy Nadhrabalovy Mládeže, která pije nealko nápoje a knížky čte čtečkou, se ocitáme ve sběrně papíru, knih a jiných surovostí a prožijeme hodinku se spisovatelem, kterého jedni označují za světového, jiní – ti prvoplánovější – vidí jen jeho surovosti netušíce, že bohu milý pábitel byl v Česku vzácným úkazem barbara něžného.

Hodinka s Hrabalem a s jeho Bílým divadlem oživuje básnivý jazyk Klubů Poezie tlumočený lidmi, kteří považují za potřebné připomínat hodnoty, jež jsou nesporné, a diskutovat o nich je pitomé, zvlášť když polemiky vedou lidé, kteří už neumějí číst. Bílé divadlo je svobodné a hledá jen spřízněné duše. Když najde, ke štěstí mu to stačí. I jemu proto patří Hráz věčnosti.

Databáze českého amatérského divadla

lg_soubory

Databáze českého amatérského divadla o Bílém divadle.

Lyžaři v holešovické La Fabrice

Už téměř sedmnáct let uvádí Bílé divadlo z Ostravy hru nazvanou Ty, který lyžuješ a má s ní úspěchy na mezinárodních festivalech. Populární naháči je za doprovodu komorního kvarteta uvedou i v Praze, konkrétně 21. února v holešovické La Fabrice. ČTK to dnes oznámila mluvčí této scény Tereza Kocian.

Populární naháči z ostravského Bílého divadla vystoupí v Praze » Divadlo.cz.

Ostravský informační servis

 Bílé divadlo na portále OIS!!! – Ostravského informačního servisu. Bílé divadlo | OIS.