s finančním přispěním statutárního města Ostravy

Tady je klátivý klátil – 2013 / 1

část Z TOHOTO OBRAZU UŽ NIKDY NEODEJDEŠ

Z tohoto obrazu už nikdy neodejdeš

..Strom nevzpomene dnes
o čem pták zpíval včera...
napadá mě verš Antonína Sovy
Co říci ti k šedesátinám hezkými slovy
když sám umíš tokat jako tetřev
když víš že zázrak vesmíru spočívá vždy ve hře
Ano je to kolotoč
a je to hra
Hráz věčnosti však pojednou se protrhla
Od bran Avignonu
„Ty který lyžuješ“
dostaneš se až k rodnému domu
zpět do Křižanovic
kde před vraty kostela
do dětských nohavic navlékneš anděla
V hospodě U Jana
společnost bujará
z hrobů a z oblak dokonale sehraná
počíhá si na tebe Číhale
ve starých dekoracích
Vždyť sem patříš! Tady konej!

Ještě jednou jdi a šlápni do pedálů

Ještě jednou jdi a šlápni do pedálů
třebaže už i prach
z tvých planetárních cest
chtěl by se s tebou hádat
zda stálo za to rvát se a strádat
pro několik pošetilých ideálů
když konečným cílem je kremační pec
Ještě jednou jdi a vychutnej si slávu
slunce
na vrcholcích velehor
Křídla dravých ptáků
tvarovat tě budou do oblaků
plujících jako věčný vzdor
ve chvíli kdy život - svině
jaksi v polovině
Ještě jednou jdi a šlápni do pedálů
A i kdyby cesty vedly už jenom z kopce
nezpomaluj! Nikdy nezpomaluj!
Jízdu směrem k tvé budoucí stovce

Vláček motoráček

Vláčkem motoráčkem
řítím se za kokrhání kohoutů
do posledních zatáček
a zakrutů
mé pozemské existence
Ale i jako obláček
učiním ze všech letících oblaků
zastávku
Přestupní zastávku
zpět na vláček motoráček
který náhle nabral světlo z kvetoucích kaštanů
jen abych se neminul
ani s jediným Saturnovým prstencem

Polámané kolo od vozu

I kdyby se mé tělo
s nelítostně padajícím listím
rázem rozpoltilo
na červy a na červánky
můj věčný spánek
zajistí
spolehlivě
náhrobek z trnkových keřů
široko daleko ode všech úvěrů pohledávek
a bankéřů
Teprve hordy hromadících se hladových jar
za mrazivých úsvitů
přinutí mě povstat z hlubokého úvozu
a se škodolibou radostí vzít na sebe tvar
polámaného kola od vozu
co kdysi táhl
konzumní prosperitu

Mračna

Zas jednou událost téměř zázračná
V oknech mračna
s úžasem mě pozorují
zatímco já se mračnům
beznadějně rychle vzdaluji
pryč na opačnou
stranu
kde lze s čerstvou trávou
přežvykovat
i nadmíru kýčovité umírání

Škubánky

Matka navařila škubánky
A z pukajících pupenců světla a jívy
spletené copánky
dívenky s jezevčíkem ve sněhové břečce
Cukr a mák
ze škubánek
vhazuji mezi hejno strak
Neboť i kdyby zde z pozemského bytí našich matek
neměla zůstat už ani jediná uchopitelná věc
ptáci
budou vědět jaké nastanou to nevídané divy
a úděsně úžasné děje
až ve stopách z našich cest
dívenka kupředu se dopotácí
a dospěje
k děvce
jara

Metamorfóza

Květiny květinky
ranní zvonkohra je váš umíráček
I horské louky bývají jen pastviny
Skončíte v tlamách dobraček
které se jak mořské vlny
valí trávou
Nad stádem ovcí míhají se pestré skvrny
motýlů vyplašených idylkou žravou
K čemu má sloužit celá ta krása?
Ovečku nevinnou
řezníci podříznou
A po kytkách jen vůně skopového masa

Skřivánčí píseň

Z nepoživatelného ráje a rajčat
já podstatná součást kompostu
pařeniště
ke slunci s jarem znovu čile porostu
pro sotva už slyšitelné
skřivánčí písně

Ještě včera

Ještě včera
cítil jsem se spolutvůrcem
veškerých východů a západů slunce
v korunách javorů
Však dnes zrána po prvém náporu
podzimního větru
stromy náhle holé
a já pro oblaka
pouhým tažným volem

Brýle mojí matky

Já co občas ani nevím
která je to levá a která pravá bota
děsím se té chvíle
kdy nade mnou nic než temná hmota
A z temné hmoty temná energie
v brýlích
které zůstanou zde po mé matce
Prvé strace
proto ihned zpustoším a vykradu
hnízdo
plné cingrlátek
Střepin
z nichž by se snad ještě dalo sesmolit
a slepit světlo
s jasnozřivou schopností
bleskurychle určit
mezi světem v pokročilém rozkladu
a oblaky
poslední volné místo
pro barvu očí
mojí matky

Stáří

Z výživných pastvin srdeční sval
jako by před sebou svinským krokem hnal
jen už stádo zubožených hovad
Stále jen: Rychleji! Výše! Silněji!
A přesto ani čerta nenaučíš nic nového orat
Nelze nic už provozovat
do úplného vyčerpání
A i když pivo ustavičně pění
sotva se už s rozedněním
dovolám duchovních rozměrů dálek
Úděs...úžas...úlek...
Proč ještě nejsem Stvořitelem odlehčen
od tíhy světa?
Ale i tak citlivost je třeba znovu a znovu zjitřit
nepříčetně zvichřit a zjitřit
byť jenom tím že žahavou kopřivou
nechám si zadek samotným Bohem vytřít
Kéž bych tak získal vlastnost fotonu
co může být současně
na dvou různých místech
Užívat si nebeské blaženosti
a trpět dál bezúčelně trpět
i za stavu totálního útlumu
Nevynechat už nikdy nevynechat jedinou hospodu
v níž budu ještě schopen pokračovat v souboji
s mým zažívacím ústrojím
Vždyť stále jen: Rychleji! Výše! Silněji!

Perseidy

Srpnovou nocí
meteoritů padající roj
Náhle vidím odkud se vzal zdroj
té pošetilé představy
té k uzoufání vytrvalé víry
že nepominu
že neuhynu...

Však žádná věčnost Žádná nicota
Jen jakási směsice
světla prachu plynů
Jen do mokré trávy
v opilosti odhozená bota
Jen rumu placatice
rosou vychlazená
Jen jako kdybych měl být navždy nedomřelý
slisován do balíků
neustále doutnající slámy sena

A tak snad jen už z vůle boží
od šípku k šípku
trmácím se koulím ploužím
až tam kde nad údolím
řeky Střely
kopule
hvězdárny
odkud i kdybych pominul
i kdybych uhynul
budu se pozorovat jako nevyčerpatelný zdroj
prachu světla plynů
padajících do srpnové noci