s finančním přispěním statutárního města Ostravy

Básně pro kalendář Bílého divadla 2010

23. KVĚTEN

Svátek má Vladimír
A já za noční bouřky i s blesky vmeten
do kvetoucích jasmínů
A hle nečekaně úžasný smír
s představou že pojednou pominu
že jiní s mým jménem
ve jménu ustavičné slavnosti máje
usínat budou ve stínu
mé předtuchy ráje
uprostřed smyslně vonících jasmínů

AŽ SNÍH

Až sníh
konečně jednou roztaje
snad cosi zázračného vyjeví se v zahradách
odlehlých
od mého vidění máje
v krajině
kde kdysi jaro
z výšin nebes přezíralo
všechno
co přichází v zimě

DRZEMLIKOWICE

Ve starém mlýně
v okruhu rodinném Teatr Formy
zatímco za mlýnem
osaměle pasoucí se kráva
Snad poslední bytost prozíravá
co i za úbytku
pastvin pro dobytek našich snů
dodává nám prostor Dráhu
pro ty šťastné chvíle
kdy i v každém rozšlápnutém lejně
můžeme se dobrat tvaru
dojného nebe

AKÁTY

I s vírou v Krista Pána
anebo ve spásné myšlenky veškerých manifestů
stejně jednou zrána
stane se ti že propláčeš cestu
lemovanou alejí rozkvetlých akátů
pro ztrátu
nejbližšího z nejbližších
Tvou bolest však bezelstně utiší
pach vyčpělého piva s pachem z pisoáru
tam za vraty
vesnické hospůdky
kde slunce roztočilo kohoutky
výčepního pultu
pro revoltu
vůči pozemskému zmaru
vůči víře vůči manifestům
ve chvíli kdy vrata a ba i celou cestu
prorostou kořeny
vyvrácených akátů

LÍPA

Konečně nemám si co říci s dědky
Korunou kvetoucí lípy
propadám se do kolébky
S každičkým opadlým lipovým květem
životem bavil bych se v plenkách batolete
Však s pilou
až příliš zubatou v zádech
zůstává za mnou jen hromada třísek pilin
A mé putování
jak by jen mohlo dospět k cíli
dokud i s poslední vráskou v sobě nevyhladím
naději bohulibou
sebejistou
že i to tělo bude mi jednou srůstat s lípou
stoletou
velkolistou

ADVENTNÍ VĚNEC

Čtyři neděle
tiše soustředit se k usebrání
jak po vichřici
sníh na šumavských pláních
Čtyři
neděle
nehýřit
Zelenou nedat si kořaličku
A jen a jen na chvojí zeleném
zapalovat svíčku
s nadějí
že cosi zázračného přeci se jenom uděje
byť do čtvrtého poschodí
Ježíšek za mnou dávno už nechodí
Kéž tedy uhnízdil bych se nebeskými opeřenci
alespoň čtyři neděle
šťastně a vesele
v adventním věnci

PUTIM

(8. květen 2009)

V putimské hospůdce
jako bych patřil k těm výjimečným hostům
co z vody Blanice
mohou si nabrat podobu kamenného mostu
Řeka brodící se v květech jasmínů
ke dnu stáhla snad i vlastní hladinu
Kde je voda která s časem rychle plyne?
Míjím se náhle míjím se svým stínem stejně jako s ideály věčné harmonie
V Putimi
budu se pohybovat od jara do zimy
jen už v soukolí
zarputile přízemní rutiny
A jako kdysi sedlák Jan Cimbura
chtěl bych jen v tichosti vycházet ze dvora
klenutými vraty
za světlem do polí
za OBLAKY

KRACH PODZIMU

I kdyby už zkrachovaly všechny banky
A i kdyby se mé tělo
s nelítostně padajícím listím
rázem rozpoltilo
na červy a na červánky
mé nepatrné životní úspory
bude mi vždy spolehlivě jistit
můj spánek
hluboko tam pod javory
Můj věčný spánek
v ojíněných houštinách trnkových keřů
široko daleko ode všech bankéřů
a od golfových jamek
hluboko tam v úvozu
kde za mrazivě podzimních úsvitů
naleznu se v polámaném kole od vozu
co kdysi táhl
konzumní prosperitu

BAŽANTÍ PÉRO

(Jiřímu Kocmanovi)

Dnes jedenáctého listopadu
stejně tak jako vloni
svatý Martin na bílém koni
přiklusal za mnou z osiřelých jabloňových sadů
rovnou do hospody
kde po lovu zdařilém lovci
slévají se i s mohutně tekoucím
rumem
do barvy zlatorudé
z čerstvě postřílených bažantů
A já nevím
co úžasného by se asi se mnou dělo
kdybych si trávicím ústrojím
hlavou hrdlem
okem
protáhl bažantí péro
kdybych o život byť i v sedle na bílém koni
dál ustavičně nežadonil
Bude snad věčnost za mne platit útratu
ve chvílích kdy slévám se s rumem
v barvy zlatorudé
na čerstvě urousaných pérech
bažantů

SVĚTLO TŘEZALKY

Z posledních sil
žloutnoucí listí drží se na bříze
A já pro poslední peníze
poběžím do banky
jen abych toho tolik nedlužil
každému listu
co bez naděje na očistu
především za mne padá do louží
jen abych si léto
na stará kolena stačil prodloužit
i o to pouhé světlo
z poslední spatřené třezalky

JEŠTĚ VČERA

Ještě včera
cítil jsem se téměř spolutvůrcem
veškerých východů a západů slunce
v korunách javorů
Však dnes zrána po prvém náporu
podzimního větru
stromy náhle holé
A já v rozoraných polích
pro oblaka
pouhým tažným volem

SEDM DIVŮ SVĚTA

Z vyhlášených sedmi divů
světa
po sedmém pivu
jeví se mi nejkrásnější
pánská toaleta
kde je tak snadné a legrační
uhasit
žár vlastního těla i s pecí
kremační

SEDMÉHO ÚNORA

Sedmého února
ledy hnuly se do dvora
A nad Vltavou
slunce s prvým hejnem racků
chopilo se kůlů klacků
které ve výhoncích vinné révy
potloukly se za oblevy
hlavou
v koncích z vidiny jara
v starobním důchodu
kdy charita bude se mi starat
o chleba a o vodu
zatímco já s lahví vína
na cestě z Krasetína
budu se vždy vidět neustále
v každém oblaku
a v každé skále

ZLATÝ DÉŠŤ

Sevřen v kleštích
zda utápět se v zlatém dešti
anebo dřepět dál v hospodě
s výhledem na lékárnu
kde úměrně k výši na účtence
alespoň v pohodě tiše a lehce
stárnu si a stárnu
aniž podléhal bych představě utkvělé
že lék
co chránil by mne před zblbnutím
kvůli stále stejně neurvale mladým jarům
nenajdu už ani jako účastník hnutí
proti věčně
otevřenému zmaru
zlatého deště

Ó RADOSTI JISKRO BOHŮ

Hle přichází v oblacích…
A v kloubech
bolest
bodláčí a sníh
z prošlapaných úvozových cest
za světlem hvězdokupy
co zjeví se ti v oknech
v podobě nepodané ruky
Ó radosti jiskro bohů
ať potřeba byznysu a svobodného trhu
sjednotí se s novoroční touhou
vyhlížet z posvátných kopců
očima bezdomovců
oblohu
pouhopouhou

VLAŠSKÝ OŘECH

Z pobludných tunelů
temného dětství
sotva už zaslechnu to táhlé
dunění
když od mých strážných andělů
odjíždělo směrem k mému smrtelnému prozření
na stotisíc vlaků
Však o to víc vidím se jasněji a neustále
ve chvíli kdy se můj první papírový drak
namísto aby vzlétl vzhůru
do oblak
roztříštil o korunu
osamělého ořešáku
A snad i proto byť to občas bolí
chtěl bych se levou i pravou mozkovou polokoulí
protlouci skořepinou
do vlašského ořechu
v němž neměl bych se nikdy minout
s jádrem
co začne se vždy nad ránem
otevírat k mým zázračným příběhům

SRPEN

Srpnem srpnem
k životu jsem milosrdně ještě strpěn
byť v ústech jen už pachuť po heřmánku
Jako kdybych měl být v srpnu navždy drcen
pásy ruských tanků
Černají se mračna Orobince
Chladný vánek v poválené kukuřici
Holá rozoraná pole
sotva skončila pouť
v Obděnicích
Chtělo by se tolik usnout
s cigaretou ve stodole
V soudný sedmý srpnový den
snad konečně se minu
se sudičkou
co do kolébky přisoudila mi Hirošimu
Snad popadnu zas nový dech
Já oheň
který ani během nekonečně dlouhých zim
nevyhasne v plodech
ve mně právě vyhořelých jeřabin